Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdybych tak mohla měnit čas

17. 8. 2008

Čas, Mizivá veličina. Sotva se rozhlédneme, je pryč. Přitom se zdá tak nekonečně dlouhý a nudný, když nevíme, co dál. Jindy zas letí jako bláznivý. To když se děje něco krásného. Minuty nám plynou pod rukama stejně jako voda v dravé horské říčce. Rychle, tak rychle, že si každý z nás přeje ho zachytit, změnit.
Jednou jsme byli s tatínkem na houbách. Pošmourné odpoledne přímo vábilo k úvahám o takzvané nesmrtelnosti chrousta.
Neodolali jsme a příležitost k meditativnímu rozjímání mezi šumícími stromy si nenechali ujít.
Tohle byla jedna z nemnoha hezkých chvil, které bych si přála uchovat navždy. Držet ji v dlaních jako korálky z přetrženého náhrdelníku.
Marná snaha. Korálky se zakutálí, voda v říčce odplyne, na fotografii v rámečku sedne prach. Kdo dokáže před stejným osudem ochránit své vzpomínky?
Nikdo z nás. V dějinách světa je zaznamenáno pouze několik málo jedinců, kteří si dokázali vybavit vše, co zažili.
Nezávidím jim. Vždyť právě výběrovost naší paměti nás chrání. Jenom díky této její často proklínané funkci dokážeme přijímat nové věci. Oceňuji to, ale proč musíme zapomínat i to hezké a nejdéle ze všeho zůstanou okamžiky nejtrapnější?
Za život dostane každý z nás nějaký ten políček do tváře. Každý ví, jak bolí ono ponížení. Právě kvůli tomu ponížení, kvůli vědomí vlastní chyby bych chtěla měnit čas. Jenže mám strach. Velký strach.
Z čeho? Co je tak strašného na tom přát si, aby se změnil okamžik? Aby byl můj život stále hezký? Nic. Tak proč se pořád bojím?
Nejspíš proto že měnit události, tak pevně zapsané v toku dějin, s sebou nese příliš velké množství rizik. Nevíme totiž, jestli naším zásahem nezměníme i život někoho jiného. Někoho, kdo nás vůbec nezná. Takovou odpovědnost by si přece nikdo nemohl vzít a obtěžkat jí svá bedra.
Do pevných drah, ve kterých naše životy uhání jako splašení koně, je tak těžké se dostat. Nikdo nechápeme tu zvláštní mlhavou veličinu, jíž jsme nazvali čas. Jen autoři science fiction někdy píší o stroji času. Vždy si však uvědomují všechny klady a zápory tohoto pomocníka lidských snů.
Já však jsem snílek. Věřím v lidskou dobrotu, přestože jsem se mnohokrát zklamala. Moc bych si přála stroj času mít. Mít moc pomáhat, ulehčit lidem jejich trápení.
Ubozí snílci. Ubohá moje naivní úvaha. Jak dlouho by asi trvalo, než by mé dobroty někdo zneužil? Měsíc, rok nebo dva? Pochybuji, že by mi ideály vydržely tak dlouho. Na konec bych se ocitla v nejtemnějším koutě té nejhorší věznice světa.
Moji přátelé by se jistě snažili mne vysvobodit. Použili by možná, ve chvíli nejvyššího zoufalství, i stroj času. Vrátili by nás všechny do doby před pekelným vynálezem. Dál bychom snili nad stránkami knih. Bylo by nám dobře.
Opravdu nevím. Je sice mnoho věcí, které by se mi vůbec nemusely stát, jenže cena, kterou bych musela zaplatit, se mi zdá až příliš krutá. Přijít o hezké vzpomínky, následující po té události, to ne.
Kdybych mohla měnit čas…
Nedělaly bych to. I hloupý snílek se musí někdy probudit, zjistit že co má, je tím nejlepším. Nic jiného už nedostaneme. Tohle když si uvědomíme, teprve tehdy můžeme být šťastni. Změny času nepomůžou. Nikdy.

publikováno na liter.cz

15.1.2008

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář