Jdi na obsah Jdi na menu
 


Králíček

3. 9. 2008

Stařenka seděla u okna s výhledem na zahradu. Kolena jí hřála teplá deka. Pohupovala se dopředu a dozadu v rytmu vlastního srdce. Do skla bušil déšť. Vzpomínala.
„Babičko!“ probral ji ze vzpomínek hlas mladé dívky.
„Ano, Mišulko?“ zeptala se babička.
„Podívej, babi, co jsem našla na půdě!“ volala dívka. V ruce držela zaprášeného plyšového králíčka. Stařenka se na něj podívala. Ze smutných očí hračky jí přejel po zádech mráz. Vnučka si toho nevšimla, dál drbala králíčka po hlavě.
„Čí byl, babí? Patřil tatínkovi, nebo strejdovi?“ zajímala se dívka. Stařenka na ni pohlédla se záhadným výrazem. Mlčela. sbírala slova.
„Ne. Nepatřil žádnému z nich. Byl můj,“ řekla těžce.
„Tvůj! No, to je bezva! Můžu si ho nechat?“ škemrala Míša.
„Nevím, jestli by tě takový dar těšil,“ začala babička rozvážně. Míša zklamaně protáhla obličej.
„Nejde o to, že bych ti ho nechtěla dát,“ ospravedlňovala se babička.
„Tak o co?“ dožadovala se odpovědi vnučka.
„Je na něm krev. Krev člověka, který pro mne mnoho znamenal,“ odpověděla babička. Děvče zmlklo a stáhlo se.
„Přesto si ho nechám,“ usoudilo po chvíli, „vyčistím ho a dám ke svým plyšákům na čestné místo.“ Podívala se na babičku, jestli ona souhlasí a vyděsila se. Její milovaná bábinka plakala!
„Co je babí? Bolí tě něco?“ ptala se poplašeně.
„Nic. Víš, nevyčistíš ho úplně. Na temeni má dvě skvrny od krve. Nejdou vyčistit. Je to krev mladého vojáka, který mi hračku daroval. Byl to mladý a pohledný kluk. Zemřel v kostele, pod obrazem svatého Vojtěcha,“ řekla babička s bolestí v hlase.
„Ach babí, to je hrozné!“ vykřikla Míša.
„Babí, nechceš mi to vyprávět? Uleví se ti. Sdílená bolest je poloviční bolest,“ soucítila s babičkou, ale byla zvědavá. Tenhle příběh ze svého dětství jí babička dosud nevyprávěla. Stará paní vzdychla a začala vyprávět.
„Můj bratr Čenda byl o dvanáct let starší než já. Nebyl ze svého malého ocásku příliš nadšený, ale zvykl si. Hlídal mě ale po svém. Díky němu jsem uměla střílet z praku dřív než chodit, lézt na stromy jen o málo později.
Bráška byl mým hrdinou, jenže pak přišla válka. Čenda musel narukovat. Naštěstí sloužil v našem městě. Při svých nečetných vycházkách se proto dostal domů.
Jednou s sebou přivedl svého kamaráda Vojtěcha, s nímž se seznámil v kasárnách. Svým šestým smyslem jsem okamžitě vycítila, že tenhle zakřiknutý kluk je moc hodný. Celý večer jsem se od něj nehnula. Čenda se mu poškleboval. Chudák Vojta se stydlivě usmíval. Trpělivě odpovídal na všechny otázky otravné devítileté holky.
Vytáhla jsem z něho, že má dvě starší sestry a mladšího bratra. Co veselých historek mi o nich vyprávěl. Když jsem smíchy, málem spadla ze židle, chytil mne a pohladil po tváři. ,Ještěrko,‘ řekl mi, ,pokud nebudeš hodná, nezahraji ti na housle.’
Rázem ze mne byl andílek. Já jsem hru na housle milovala. Maminka občas hrávala, ale já to neuměla. Moc ráda jsem ji poslouchala.
Po večeři půjčila maminka Vojtěchovi svůj instrument. Stoupl si uprostřed místnosti a začal hrát. Hrál se zavřenýma očima nějakou hrozně smutnou melodii. Brečela jsem. Čenda mi stíral slzy, ale taky byl na měkko.
Hned jak dohrál, hnala mě maminka spát. Nechtěla jsem. Až když se Vojta uvolil mě uložit, šla jsem. Přikryl mě a dal mi pusu na čelo.

Vojta se mi dostal pod kůži, tak jak jen se to může stát dítěti. Pořád jsem o něm mluvila. Vždy, když přišel domů Čenda, ptala jsem se na něj. Chtěla jsem vědět, kdy Vojta znovu přijde. Čenda se smál, že se jeho malá cácorka zamilovala.
Konečně po dvou měsících Vojta přišel. Tvářil se hrozně tajemně. Měl s sebou tašku a nechtěl mi říct, co v ní má. Jenom se umíval a pil maminčin ovocný čaj.
Dokud se kluci nenasvačili, šila jsem sebou ve snaze odhalit tajemství Aladinovy jeskyně. Ti dva trapičové se mi jen smáli. Měla jsem na krajíčku. Vojta to na mně asi poznal, protože sáhl do tašky. Aby mě napínal, chvíli v ní lovil.
Vytáhl z ní strakatého králíčka. Podal mi ho. Vrhla jsem se mu kolem krku, div jsem ho neuškrtila. Dala jsem mu pusu na tvář. Zrudnul. Nenechala jsem chudáka vydechnout. Musela jsem mu ukázat svoje poklady. Panenku po sestřenici, které chybělo jedno oko, opelichaného medvěda s opakovaně přišívanou nohou, laciný prstýnek z pouti a pár autíček po Čendovi. Vojta si se mnou začal hrát. Byl na mne strašně hodný. Smál se.
Když už jsem ho unavila autíčky, půjčil si maminčiny housle a začal mi hrát. Visela jsem na něm očima. Jeho um přesahoval mé chápání. Tóny houslí se mnou dělaly něco, čemu jsem nerozuměla.
Začal k nám chodit častěji. Já jsem byla tak spokojená. Vytvořila jsem si k mladému vojákovi silné pouto. I se mi o něm zdávalo.

Tenkrát byl překrásný den vrcholného jara. Crnkala jsem si pod lipou u kostela s kamarádkami kuličky. Vyhrávala jsem a moc mne to nebavilo, vždyť by holky za chvíli neměly s čím hrát.
Najednou jsme uslyšely střelbu. Blížila se k nám skupina vojáků. Byli to naši. ‚Utíkejte!‘ křikl na nás jeden z nich. Rozprchly jsme se na všechny strany. Já zamířila ke kostelu. V ruce jsem svírala králíčka.
Zakopla jsem. Pád byl tvrdý. Vojáci byli za mnou. Jeden z nich mě drapnul pod paží. Křičela jsem strachy. ‚Klid!‘ křikl hlas. Poznala jsem ho. Byl to Vojta. Zmlkla jsem, ale bála jsem se stejně.
Uslyšela jsem výstřel. Vojta zakolísal. Hodil se mnou na podlahu kostela. Bolelo to. Ohlédla jsem se. Vojta klečel na kolenou. Držel se za hrudník. Mezi prsty mu tekla krev.
Kde se vzal, tu se vzal, Čenda chytil kamaráda kolem pasu a táhl ho do kostela. Pod oltářem svatého Vojtěcha přítele položil na zem. Vojta se hořce usmál, když to viděl. ‚Patrone, můj, teď už mi asi nepomůžeš,‘ šeptal.
Nechápala jsem, co se děje. Proč Čenda roztrhl Vojtovi košili a zavrtěl hlavou. Proč obvazuje jeho hruď a má na krajíčku. Proč se pan farář modlí a svírá růženec, až má bílé klouby.
Jak jsem to taky mohla chápat? Vždyť mi bylo deset a ačkoli zuřila válka, neviděla jsem ještě nikdy umírajícího člověka. Jak jsem mohla vědět, že Vojtěchovo zranění bylo smrtelné? Nevěděla jsem to. Jen jsem koukala a nechápala nic.
Když jsem viděla, že Vojtovi tečou slzy, podala jsem mu králíčka. Snažila jsem se ho utěšit. Hladila jsem ho po tváři. Chytil mě za ruku. ‚Jsi hodná, maličká,‘ vydechl a hlava se mu svezla k jednomu rameni. Čenda se rozplakal. Zatlačil Vojtovi oči.
‚Už mu nepomůžeme,‘ řekl a podal mi králíčka. Až teď mi to došlo, že už si se mnou nikdy Vojta nezablne. Že už nikdy neuslyším, jak hraje na housle svoje smutné písničky. Brečela jsem a tři dny odmítala jíst. Vojtu už mi to ale vrátit nemohlo,“ skončila smutný příběh babička. Utírala si slzy do krajkového kapesníčku. Míša hlasitě troubila do usopleného kusu hadru.
***
Stařenka seděla v houpací židli u okna. Houpala se v rytmu vlastního srdce. Pozorovala, jak se na krajinu snáší první sníh. Zase vzpomínala na modrookého blonďáka, který uměl hrát na housle tak krásné písničky.
Křeslo se pohybovalo čím dál pomaleji a pomaleji. Až se zastavilo úplně.

Publiováno na SASPI.cz

9.12.2007

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář