Jdi na obsah Jdi na menu
 


Noc svatá, poslední

31. 8. 2008

Sníh se snáší do tvých černých vlasů. Stříbrné vločky v nich vytvářejí jemné jiskření. Mimoděk potřásáš hlavou. Jsi zadumán, naprosto pohroužený v svůj blíže neurčený problém. Vyšel sis na procházku v marné snaze si utřídit pozornost. Nepomáhá to.
Míjíš Pannu Marii, sochu z litiny natřenou stříbrem. Rozevřená náruč Boží rodičky na chvíli tě objímá. Vlídný úsměv na okamžik prosvětluje tvoje myšlenky. Jen na okamžik, tvá nepokojná povaha tě žene dál. Vstříc lomu s příznačným názvem Černý.
Sám kráčíš nočním lesem. Cesta před tebou je pokryta vrstvičkou sněhu. Tiše zní ti pod nohami umírající vločky písní poslední. Tají, když se dotýkají tvých rtů. Vítr vane tobě do vlasů. Neklidný češe je lépe než hřeben od maminky. Mimoděk nastavuješ mu obličej.
Lom zeje tu jako nezhojená jizva v tváři Matky. Zlověstná hlubina tě podivně vábí, však tvé myšlenky jsou temnější než její chřtán. Jsi příliš blízko okraje. Chceš snad skočit?
Ne. Jen houstnoucí tmou hledáš, kam dopadají bělostná pírka z křídel andělů, kteří bdí nad spánkem Betlémského batolátka. Snad se mu dobře spí. Přikryté houní beránčí snad je v teple. Matka odpočívá nedaleko.
Tichý chodče, proč právě v noci této nejsvatější stojíš hluboko v lesích? Odkud kráčíš a kam? Máš domov svůj s krbem hořícím? Nebo jsi sám? Proč na břehu dávno zaniklého lomu hledíš na padající krystalky sněhu? Vidíš snad zrakem svým ten dávný čas, který tolik stop zanechal v nás?
Řekni mi to, prosím. Promluv alespoň slovíčko. Neusmívej se tak podivně. Mám spoustu otázek a žádné odpovědi…
Neodcházej! Prosím!

publikováno na liter.cz

24.2.2008

a na SASPI.cz

3.1.2008

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář