Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohled z okna

20. 5. 2008

I přesto, že žijeme v blízkosti města, si krajina kolem téměř zachovala svůj původní ráz. Ostatně, město utopené v údolí je maličké. To však není tak důležité. Nás zajímá vesnička, která leží o necelé dvě stovky nadmořských metrů výše.
V malebné vísce je množství zahrad, ale jen ta jedna jediná je dokonalá. Je to ta, na niž se koukáme z okna.
Vidíme rybníček. Je docela maličký, tak pro tři kačenky a jednoho vousatého šupináče. Okolo rybníčka je hradba z rákosin. Chrání jeho obyvatele před vpádem zvědavců.
Sluneční paprsky však mají vstup volný. Stejně tak i šibalský větřík. Pořádají spolu závody v přebíhání hřebenů drobných vlnek. Kdo z nich je rychlejší?
Odpověď zná dravě přitékající zurčivý pramínek. Ale ten nám ji neprozradí. Je rád, že se může po dlouhé cestě temným podzemím protáhnout a od štědrého vánku přijmout životadárný kyslík.
Rybky spokojeně proplouvají pramenem a čistí si šupiny o kameny. Stébla rákosu neklidně šumí. Sklání se k sobě, jakoby si povídala. O čem asi?
Snad o tom co je čeká, že vlastní budoucnost je leká. Bojí se, že přijde mráz, že rybníčku protrhne se hráz. Že prázdná loužička změní se v bažinu. Že vyschne pramen a mrtvá bude zem.
To se rozhodně nesmí stát. Člověk, jemuž rybníček patří, by to nikdy nedovolil. Sedí a na klíně houpe malé dítě.
Ukazuje mu pestrobarevné vážky kroužící nad hladinou. Předává svou lásku dál. Zde vidíme budoucnost. A ta není temná.

publikováno na liter.cz

13. 2. 2007

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář