Jdi na obsah Jdi na menu
 


Problém prvního kostlivce

9. 2. 2009

29.12.2008


Milý Járo,


právě jsi odjel. Už teď mi to připadá, jakoby to bylo před rokem. Koncová světla Tvé otřískané toyty zazářila v tmách, a tak skončil další příjemný den.
Poslední dobou jsme se vídali častěji. Ale za jakou cenu? ptám se Tě. Proč nemohlo být líp?
Chyba je vyčítat staré hříchy, musíme jít dál, budovat nové vztahy a taky sebrat sílu na zpřetrhání pavučin, které vedou ke zkáze.
Já Ti nemohu radit, také mám své kostlivce, ale o těch Ty zatím nic nevíš a doufám, že nikdy nebudeš.
Promiň mi, prosím, tyhle hloupé řádky. Mám Tě prostě ráda a neumím Ti to jinak říct.
Drž se.


Monika


Když jí zapípání mobilu oznámilo očekávanou textovou zprávu, Monika vzdychla a odložila drahé pero se stříbrnými aplikacemi. Zatímco si četla krátké oznámení, levačkou překládala lístek. Pomuchlala ho jen maličko.
„Odmykám svou skříň. Vylez na světlo, první z kostlivců!“ vyzvala imaginárního zástupce svých tajemství, aniž by se ovšem hnula od stolu. Odložila telefon a začala se líně houpat na židli. Zavřela oči.
„Já vím, že dělám hloupost,“ promluvila, když muž vešel do místnosti. Oči měla stále zavřené, jen sluchem vnímala, že usedl do křesla.
„Děláš,“ přitakal nevzrušeně. Pohodlně se opřel.
„Tak mi teda poraď, co dál!“ zařvala spíše bezmocně než naštvaně. Zadívala se do jeho modrých duhovek, jakoby v nich hledala odpověď. Dostalo se jí pouhého pokrčení ramen.
„Já ti kostlivce pohřbívat nebudu.“
„Do háje, Mílo! A co mám teda dělat?!“ bezmocně rozhodila rukama. „Já… Já prostě nevím. Dřív jsem ho vídala jednou za čas a bylo to stejné. Nikdy ale takové, aby mi z něho bušilo srdce a polévalo mě horko. To jenom dneska jsem nedokázala vydržet jeho dotek. Úplně mě pálil.“
„Neříká se mi to lehce, ale já ti radu nedám. Nemohu. Jsem kněz a ne psycholog specializovaný na problémy dospívání,“ zavrtěl Míla hlavou. Monika se cynicky zasmála.
„Bráško, už dávno nejsem dítě, které ve mně vidíš. Jsem dospělá žena a jako taková mohu milovat svého strýce.“
Míla šokovaně zalapal po dechu. Ukryl hlavu do dlaní. „Sestřičko, co mi to říkáš?!“ zanaříkal.
„Pravdu, Mílo. Aspoň tedy myslím, že pravdu. Modlím se, aby to byla lež, ale…“ Monice se zlomil hlas. Slzy v očích prozradily, že předchozí cynismus byl jen maska.
„Ví to?“ zajímal se Míla, když informaci trochu vstřebal.
„Ne. Já nejsem blázen. Nemíním mu zatěžovat bedra tunami kamení, jiní už mu naložili dost,“ řekla dívka a Míla smutně souhlasil. Jak se tak škrábal, něco ho napadlo.
„A nelituješ ty ho? Neprýští tvůj cit z tohoto pramene?“ zadoufal. Monika se zamyslela. Svraštila obočí a začala se škrábat přesně na stejném místě krku jako před chvílí její bratr. Nyní bylo její mlčení dlouhé.
„Zatím si netroufám určovat prameny Amazonky, ale možná máš pravdu. Lítost. Tu by asi neviděl rád.“ Z Moničina hlasu vanula úleva.
„A pak, že mi nedokážeš pomoci. Bráško, nepodceňuj se,“ doporučila Monika Mílovi.
„Víš, sestřičko, ty jsi zatím můj nejtěžší případ,“ zaculil se bratr rozpačitě.
Monika zavrčela: „Případ, jo?“ a praštila Mílu do ramene.
„Dojdi si ke zpovědi,“ nařídil ještě Míla. „Mlátit kněze je hřích.“

 

Publikováno na liter. cz

9.2.2009

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář