Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šupinatá lovestory

16. 5. 2008

Podzimní prázdniny nastaly. Letos byly očekávány obzvláště netrpělivě. Lidka totiž milovala výlovy. Bohužel, škola jí znemožňovala zúčastnit se výlovu od začátku do konce. Občas se sice s tatínkem na nějaký rybník podívala po výlovu, sebrat čudly na bahně, ale její hlad to neukojilo.
Tatínek jí slíbil, že se podívají na výlov rybníku Mlýnský. Tedy, pokud k němu trefí. Tatínek měl totiž jen přibližnou představu, kde rybník leží. Ovšem, kdyby ho našli, byli by zde od začátku až do konce. Strašně se těšila. Každý večer před „Dnem V“ se modlila k Bohu, aby se zdařil.
Bůh její motlitby vyslyšel. Tatínek rybník objevil takřka bez bloudění. Zaparkoval na louce vedle rybníka. Ještě zde nebyl prakticky nikdo. Jen na lavičce seděli dva rybáři. Jeden z nich držel flintu na kachny. U nohou jim pobíhal kříženec knírače.
Byl ještě čas. Rybáři se teprve začínali sjíždět. Lidčin tatínek s bratrem zamířili pod čap „čeřit vodu“, nebo-li chytat drobné plevelné rybky. Lidka se pohodlně usadila na koruně hráze a pozorovala poslední přípravy před výlovem, stavbu mechanického podběráku a třídičky.
Přípravné práce ji pohltily tak, že nevnímala dění za svými zády. Neslyšela proto blížící se kroky. „Nazdar čudličkáři, kde máš ostatní?“ zaznělo za ní. Lekla se. Div, že nesletěla do loviště. Rybář, který to způsobil, ji v poslední chvíli chytil za rameno. Nezakrytě se chechtal. Lidka se na něj zlobně podívala.
„Pod čapem. Na čudlách!“ odsekla. Rybářův úsměv se ještě rozšířil. „Hej, Josef! Nech chudáka holku na pokoji a pojď sem!“ křikl na něj kolega z loviště. „Tak zatím, děvče,“ rozloučil se a odspěchal k pramičce u čapu. „Petrův zdar!“ vyslala za ním Lidka přání. Druhý rybář, který ji zaslechl, se usmál a zamával jí. Lidka mávnutí opětovala.
Nepatrně změnila polohu. Naklonila se, aby jí neunikl jediný detail prvního zátahu. Do sledování dění v lovišti se zabrala natolik, že když k ní přispěchal bratr s kbelíkem, už podruhé toho dne málem skončila rozpláclá na dně loviště. Bratr jí předal kbelík, aby vysypala rybičky do barelu v autě.
Vracela se ve spěchu. Nekoukala a vrazila do rybáře, jenž si šel pro něco do auta. „Kde máte oči, děvče?“ ptal se jí. Kde má oči? Dobrá otázka. Momentálně se Lidčina kukadla octla v zajetí uhrančivého pohledu rybářových hnědých očí.
Potřásla hlavou. „Máme to dneska na sebe štěstí, co?“ vyhnula se Lidka přímé odpovědi. „Jo, to máme. Poslyšte, viděl jsem vás nést kýbl do auta. Byli v něm nějaký candáti?“ opatrně sondoval rybář. „Jen tři, takový čudly pomordovaný, ale aspoň něco,“ opět vyhýbavě odpověděla Lidka. „A nechtěla byste nějakýho pěknýho?“ zajímalo rybáře. „Jasně. Taťka bude rád,“ odpověděla. „Tak sem dejte kýbl.“
Sešel do loviště a keserem sebral u mřížky několik ryb. „Je tam i jedna štika. Nevadí?“ „Ne. Díky,“ usmála se. Lidčin úsměv mužem projel jako nůž. Zanechal zvláštní chvějivý pocit. Dovolil si ještě jeden pohled za odcházející dívkou.
Odjela dřív, než sklidili kádě z loviště. Ani se s ní nestačil rozloučit. Neměl nejmenší naději, že ji znovu uvidí. Vždyť to dnes bylo jejich první letošní setkání. Už měl chuť věšet hlavu. Včas se ale vzchopil, aby na něm kamarádi nic nepoznali.
Osud si zatím za scénou spokojeně míchal karty. Prohrál právě partii se svatým Petrem.

Lidce se celou noc zdálo o rybách. Tedy, nejen o rybách. Občas se jí do snu vetřel i rybář s hnědýma očima. To se pak vždycky probudila zpocená, s bušícím srdcem, dříve než sen dospěl k závěrečné pointě.
Druhý den chodila s hlavou v oblacích. Nebyla s ní kloudná řeč. Tatínek se na ni podíval a jen mávl rukou. Její bratr už takového pochopení schopen nebyl. „Co kdybys mě nechal bejt, bratr! Vypadni!“ obořila se na něj. Brácha se na ni nechápavě podíval. Zavrtěl hlavou a odešel.
Podobné trápení prožíval i rybář Josef. Několikrát se zasnil, až ho museli muži okřikovat. Dokonce pustil síť a umožnil tak několika kaprům uniknout. To už Martina naštvalo natolik, že chytil Josefa za ramena a zatřásl jím. „Co to s tebou je?!“ zařval. Josef zatřásl hlavou ve snaze zbavit se zmatené vidiny. „Nic.“

Vraceli se z výlovu domů. Motor auta divně zaškytal a zhasl. Josef s Martinem vylezli podívat se, co s ním je. „Zatraceně!“ zaklel Josef a kopl do kola. Což vyprovokovalo další vlnu klení. „Klídek. Zajdem se támhle zeptat, jestli si můžem půjčit věci,“ rozhodl Martin. Josef přikývl na souhlas.
Zazvonili u vrat. Přivítal je štěkající pes neurčité rasy. Podvraťáka následovala klátivá postava. „Brý den,“ zabručela, „co potřebujete?“ Josef poznal dívku ze včerejška. „Paprsek světla pro slepcovy oči,“ vydechl. Lidka ho slyšela, ale nedala to najevo. „Co je, tati? Zbláznil ses?“ koukal Martin na otce, jako na mimozemšťana, který mu přistál u postele. „Ne.“
„Slečno, Máte doma taťku? Potřebovali bychom si půjčit pár věcí. Kleknul nám motor,“ žádal Josef, který, na rozdíl od svého syna, nezapomněl na účel jejich návštěvy. „Jo. Taťka opravuje střechu,“ odpověděla mu. „Hej tatí! Slez!“ křikla. „Co potřebuješ, Lidko?“ ptal se tatínek, když slezl.
Lidka, to si musím zapamatovat, umiňoval si Josef. „Já nic, ale tůle pánové by potřebovali,“ pokývla Lidka k čekajícím mužům. Martin zopakoval jejich žádost. Lidčin tatínek si nejdříve prohlédl rozsah poškození motoru a prohlásil: „Je mi líto, pánové. Na tohle já nemám vercajk. Ale můžem zajít nahoru k Jardovi, ten autům rozumí. Určitě bude vědět, co s tím.“
Soused Jarda jen letmo mrkl pod kapotu. „Budete to tu muset nechat. Tohle je na celej den. Domluvte se tady s Liborem, jestli vás hodí domů.“ Josef se tázavě obrátil k Lidčinu otci. „Jasně, a říkejte mi Libore. Koneckonců jsme staří známí,“ napřáhl taťka k rybářům pravici. Ti se podané ruky rádi chopili.
Lidka se držela zpátky. Ovšem, jen do chvíle, kdy došlo na rozdílení míst v autě. S přehledem si pro sebe zabrala sedadlo spolujezdce, takže oba rybáři museli dozadu. Josefovi to příliš nevadilo. Pravda, sedět vedle Lidky by se mu líbilo víc, ale aspoň něco.
V autě se, jelikož byli všichni propadlí kouzlu šupinatých živočichů, záhy rozproudila čilá debata. Pokračovala i u stolu. Vděční rybáři totiž pozvali Lidku s tatínkem na kávu. Tatínek si stěžoval na to, že mu v práci nedají dovolenou, a tak nikam nemůže na výlov. Lidka nadávala pro změnu na školu.
„Chcete se zúčastnit několika výlovů jako rybáři?“ ptal se Josef. „Já nemůžu. Máme pilno, bohužel,“ odmítl tatínek. „Ale já můžu! Jde to zařídit? Na kdy?“ vyhrkla Lidka. „Třeba hned na příští týden. Budete mít oficiální pozvánku podepsanou a oštemplovanou předsedou organizace,“ odpověděl Josef. „A to je kdo? Znám ho?“ „Jo. Jsem to já.“ „Tak to je to potom sranda,“ řehtala se Lidka.
„To teda není. Ještě s tím musí souhlasit chlapi z party, ke který vás přidělím,“ vyvedl ji Josef z omylu. „Tím pádem s tím můžu počítat nejdřív v úterý, co?“ ušklíbla se Lidka naštvaně. „No, když si pospíším, zeptám se kluků hned v pondělí ráno a nechám je tam chvilku samotný… Mohl bych vám to hodit do školy někdy kolem první hodiny,“ uvažoval Josef.
„Prima.“ Spokojeně Josefovi nahlásila, ke kterou hodinu bude. Josef jen zíral. „No, co. Musím si pamatovat, jináč zabloudím. Pro jistotu si napište ještě můj mobil a prozvoňte mě,“ doporučila mu. Josef kývl a podal Lidce svoji vizitku.
Při cestě domů se spokojeně rozvalila v sedačce. Na tváři jí pohrával pobavený úsměšek. „Co tě tak pobavilo?“ vyzvídal tatínek. „Že mně, ač jsem služebně mladší, kluci vykají,“ zasmála se Lidka. „Holt džentlmeni. Vědí, jak se chovat k dámě,“ zastal se chlapů tatínek.
Přišlo pondělí ráno. Lidka si prozpěvovala upravenou verzi písničky Nedělní ráno: „Chtěl bych být v pondělní ráno v chodníku kvádrem žulovým, než mi profesoři výkladem svým na prášek mozek rozmělní.“ Prozpěvováním si krátila čekání na Josefa s povolením na soustředění, jak to po společné dohodě nazvali.
Těsně před koncem první hodiny jí v kapse zavibroval mobil. Na displeji se objevilo Josefovo číslo. Sám Josef čekal na chodbě. Mával na ni papírem.
„Fajn. Jdem za třídním,“ rozhodla. Lidčin třídní profesor v kabinetě nebyl. „Mám něco vyřídit?“ ptala se profesorka, která s ním kabinet sdílela. „Pozdrav a že za ním ještě zajdu. Pokud to nestihnu, tak že se omlouvám a uvidíme se na hodině,“ pravila Lidka přidrzle.
„To mi to nesete brzy,“ vytkla jí ředitelka. „Já vím. Omlouvám se. Tady pan předseda byl nemocen. Jinak bych tu už nebyla. To mi věřte,“ vymýšlela si Lidka. Ředitelka se netvářila dvakrát povolně. V tu chvíli nasadil Josef svůj pověstný šarm. Drahé paní ředitelce lichotil, až byla rudá i za ušima a povolení podepsala.
Zrovna zvonilo na hodinu. Před východem se rozloučili. Lidka zvedla ruku a zlehka jí přejela Josefovi po tváři. Pak odběhla. Večer ji taťka odvezl k Josefovi, jak bylo domluveno.
„Hele, Josef, co kdybychom si tykali, když tu teď budu čtyři dni bydlet,“ navrhla Lidka. „Jasně,“ podal jí Josef ruku. Jeho pevný stisk udělal na dívku dojem. „Sejně to vykání byl nesmysl,“ zamumlala.
„Lidko, co mělo znamenat to pohlazení ráno?“ zeptal se Josef u večeře. „To, co znamenalo. Jestli ti to nedojde, tak…,“ pokrčila rameny. „Došlo, jen jsem se bál doufat,“ namítl Josef. „Aspoň, že ses zeptal,“ protočila Lidka panenky. Josef se naklonil přes stůl, seděli proti sobě, a vzal ji za ruku. Dívka se spokojeně usmála.
Po jídle spolu umyli nádobí. Tedy, ne že by těch pár talířů a dva hrnky daly nějakou práci. Lidka vypustila dřez. Chtěla si utřít ruce. Jak se otáčela narazila do Josefa. Instinktivně se opřela dlaněmi o jeho hruď.
Zdvihl ruku a uvěznil její prsty pod svou dlaní. Pomalu k ní skláněl hlavu. Poznala, že ji chce políbit. Pohyb jeho hlavy byl nekonečně pomalý.
Konečně se jejich rty dotkly. Jemně, jako když vánek pohladí křídla motýlí. Nepoznaná slast projela jejich těly. Zkusmo prohloubil polibek. Pomalu pouštěl její ruce. Bál se, že ho odstrčí.
Neudělala to. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu pevněji. Povzbuzen její reakcí, stiskl jí zadeček a přimáčkl ji ke zdi.
Její do té chvíle vláčné tělo se napjalo. Zvedl hlavu. Polekaně se na ni podíval. Spatřil v jejích očích strach. Pustil ji. „Promiň. Jdu na tebe asi moc rychle, viď,“ otázal se něžně. „To jdeš.“ Sklopila pohled k zemi. „Půjdem radši spát. Než uděláme něco, co by nás mohlo mrzet.“ Dal jí za pravdu. Poodstoupil, aby kolem něho mohla proklouznout. Posadil se ke stolu. Dlouho tak seděl, až s hlavou v dlaních usnul.
Tak ho druhý den ráno našla. Tiše, aby ho neprobudila, připravila snídani. Budila ho pusou na neoholenou tvář. Josef zamžoural. Spatřil teplou snídani. Přitáhl si Lidku k sobě a vtiskl jí letmý polibek. Lidka ho odstrčila. „Jez, ať nepřijedeme pozdě,“ napomenula ho.
Vyrazili čas. A to i přes Lidčiny protesty kvůli kalhotám. Nechtělo se jí totiž celou cestu k rybníku pařit se v neoprenových kalhotách. Oblékla si je tedy, až když zastavili na hrázi. Boty hodila na korbu pickupu vedle Josefových botasek.
Martin přijel svým autem. Hned jak Lidku s otcem uviděl, bylo mu všechno jasné. Vydal se jim vstříc. „Jaká byla noc?“ vyzvídal. „Normální. Spala jsem jak dudek,“ bezelstně odpověděla Lidka. „Ne, jak dva dudci?“ nedal Martin děvčeti pokoj. „Co tím myslíš, synku? Samozřejmě, že jsme spali každý sám!“ hájil oba Josef.
„Dobře, tati. Já ti věřím. Koneckonců léta mladické bujnosti, ta už máš dávno za sebou,“ popíchl Martin otce. „Dovol. Myslíš, že se ve čtyřiceti na nic nezmůžu. Nemyl se. Jsi jen o dvacet let mladší,“ připomněl mu Josef.
Přítrž jejich dohadování učinil příchod zbytku party rybářů. Josef Lidku představil. Služebně nejstarší, Dan jí nabídl tykání: „Tykej nám. Na zdvořilosti tu není čas.“ Tomu se ráda přizpůsobila.
Ihned se vrhla do práce. Její červené triko svítilo mezi zelenou ostatních. Navíc měla svítivě oranžové rukavice (jako Josef). Zaparkovala u třídičky, kde vydržela celý den.
Večer si sundala kalhoty (nebyla pod nimi nahá, měla tepláky). Botasky jí po dni v „neopréňákách“ připadaly jako peříčka. Skoro se vznášela. Chlapi se jí smáli. Zamračila se. „Nerozčiluj se, děvče, takhle jsme se smáli i Josefovi a podívej, kam ten to dotah,“ uklidňoval ji Luboš. „To je pravda,“ usmíval se Josef.

Po večeři Josef doprovodil Lidku do ložnice. Posadil se vedle ní. Chvíli si povídali. „No nic. Zítra si přispíš, začínáme dýl. Dobrou noc,“ popřál jí. Ukradl se ještě jeden polibek. „Miluju tě,“ zašeptal ve dveřích.
Lidka zděšením zapomněla dýchat. „Josef! Vrať se!“ vyskočila z postele. Položila mu ruku na rameno. Posadili se na postel. Lidka si přitáhla kolena pod bradu. Josef z ní najednou cítil chlad. „Musíme si promluvit,“ řekla. Zamrazilo ho.
„Celý život se děsím jedné věty, správně. Je to miluju tě,“ reagovala na Josefův tázavý pohled. „Co je na tom špatného?“ nechápal. „Nic. Já jen nejsem schopná milovat. Možná mít ráda, ale milovat ne. Pro mne je láska nesmysl, ale nechci ublížit těm, kdo na ní věří,“ vysvětlila. „To je smutný, nemyslíš?“ zeptal se. „Je. Tvrdé srdce však nepřesvědčíš,“ smutně si povzdechla.
Josef ji objal. „Dej mi šanci naučit tě milovat,“ zaprosil tiše. Zabořil tvář do jejích vlasů. Lidka vzdychla.
Ráno Martin hned poznal, že se mezi nimi něco stalo. Chovali se k sobě se zvláštní odtažitostí spálených milenců. Tancovali kolem sebe jako býk s toreadorem. Celý den je pozoroval. Večer se odhodlal zajít za Lidkou a zeptat se jí, co se stalo. Lidka mu ve zkratce vylíčila včerejší rozmluvu.
Martin se zastavil. „Můžu ti něco říct?“ zeptal se. „Můžeš.“ „Dej tátovi šanci. Trpěl už dost, když zemřela maminka. Bál jsem se, že se z depresí nevyhrabe. Co poznal tebe, začal se znovu smát. Prosím, dej mu šanci, prosím,“ žádal. „Vždyť jsem mladší i než ty!“ vynesla Lidka na světlo nejpalčivější problém.
„Bojíš se, jak to přijmou rodiče, viď?“ zjišťoval si Martin. „Přesně,“ potvrdila. „Budou zaražení, že sis vybrala chlapa, kterej by moh být tvůj táta. Skus jim ale říct tohle: je zajištěný, má výnosnou práci, zajímá ho, to co tebe, nekouří, nepije. Prostě ideální partner. Věř mi, i ten věk nějak překousnou,“ ujišťoval ji. Lidka by mu ráda věřila. Zakázala si na to teď myslet.
Problém se však se zničující silou vrátil o dva dny později, když ji Josef vezl domů. Zamlkle se choulila do sebe. Ani Josefovi nebylo do řeči. Lámal si hlavu stejným problémem. I jemu mluvil Martin do duše. Zajel na odpočívadlo a zastavil.
„Co řekneme rodičům?“ vyhrkla dřív, než stačil otevřít ústa. „Pravdu. Co jiného,“ pokrčil rameny. „Dobře to dopadne, uvidíš,“ snažil se jí dodat odvahu. A snad i sobě. Naposled se políbil. Nastartoval.

Zastavili před domem Lidčiných rodičů. „Tak jdeme,“ řekl. Vstříc svému osudu.

publikováno na liter.cz

 1.11.2006

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář