Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisek I. vysokoškolský

13. 1. 2010

     Pokud bych chtěla být jako ty afektované slečny, které "mocinky lovískují celý svět a mocinky je prudí kritické komentáře", vyleji si teď srdce a bude mi jedno, že se mi lidi budou smát.

     Jenže mně to jedno není. Smát se mi nejspíš budou stejně, ale mou schopnost ubít nemravné návrhy bájemi ze starého Řecka mi nikdo nevezme.  Ani fakt, že jsem někdy chodící katastrofou, ale tehdy lidi k tomu smíchu většinou ponoukám.

     Když já mám tu chybu, že o svém průšvihu umím poutavě vyprávět a vyprávím o něm ráda. Neříká se tomu náhodou sebemrskačství? Asi ano. Dělat to ovšem budu stejně.

(A nyní se můžete smát. Kdo ještě nezačal.)

     Je toho teď drobet moc. Měla bych se učit a neučím, začínám to vzdávat. A to mám, poslušně hlásím, už dvě zkoušky na výbornou. Ten zbytek je už ovšem nepokořitelný. Zbývají dva Himalájské vrcholky a pár menších kopců. Jeden z těch vrcholů mohu zdolat příští rok, jenže ten druhý musí teď a ony oba mají výšku tří Everestů.

(PS: Já vím, že je to nesmysl,le nadsázka snad neuškodí, ne?)

      Někdy se snad pochlubím, co jsem dělala celý první semestr, ale momentálně mám totální útlum. Doufám, že mého náhodného čtenáře, který toto přeslouskal, má zmatenost neodradí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář